pokračování....
Samozřejmě nestačilo přijít s novými aranžmá. Protože texty písní sdělují děj filmu, bylo pro Taymor podstatné, aby hudební čísla měla potřebnou atmosféru a působivost. Proto se tvůrci rozhodli, že se ve filmu bude v maximální možné míře zpívat naživo. Za úspěch vděčí dalšímu z členů tvůrčího týmu, zvukaři Todu Maitlandovi. "To je další génius, protože naprostá většina filmu je zpívaná živě," objasňuje Taymor.
"Ve většině muzikálů herci mluví a potom přejdou do zpěvu. U většiny lidí zní zpěv dost odlišně než mluvené slovo - protože ho nahráli před dvěma nebo třemi měsíci ve studiu. Vytrhává vás z filmu. V případě Across the Universe jsme chtěli, aby všechno působilo uvěřitelně. Když přecházíte z mluvení do zpěvu, musí to znít uvolněně, takže se nemůžete "přepnout" na úplně jiný zvuk - musíte zůstat v centru dění. Krom toho, protože ve filmu texty písní nahrazují dialogy, je třeba, abyste slyšeli, jak se zpěv částečně odráží ode zdí, jak se lidé kolem pohybují. Nestojíte o zatlumený studiový zvuk."
Aby herci mohli zpívat podle svých předchozích studiových nahrávek, nosili miniaturní sluchátka. Nahrávky jim poskytovaly vodítko a umožňovaly jistou volnost při míchání. "Pokud herec natočil hlavu stranou od mikrofonu, mohli jsme tu chvilku vykrýt studiovou nahrávkou," objasňuje Maitland. Nicméně zdůrazňuje, že šlo o výjimky. "Film je postaven na tom, že se v něm v maximální míře zpívá živě."
Stejně jako v případě písní bylo potřeba invence i v oblasti choreografie. Film měl být požitkem nejen hudebním, ale i vizuálním.
"Nechtěla jsem, aby šlo o 'taneční' muzikál," říká Taymor. Ačkoliv se ve filmu poměrně dost tančí, prohlašuje, že jí především šlo o to, využít jako výrazové prostředky každodenní pohyby. K realizaci této představy si přizvala choreografa Daniela Ezralowa, se kterým už dříve několikrát spolupracovala.
"Od začátku mi šlo o to, aby byl Across the Universe naturalistický a lišil se od všech ostatních muzikálů," objasňuje Ezralow. "Prohlásil jsem to rovnou a před svědky, takže jsem už nemohl ustoupit!"
Jeho představa byla taková, že se inspiruje tím, jak se dnes pohybujeme. "Všichni teď nosí iPody. Když si ho vezmete a díváte se po lidech okolo, je to jako byste procházeli filmem. Jde o jiný zážitek. Každý den, když jsem jel metrem na místo natáčení, jsem si pouštěl skladby z Across the Universe a představoval si pohyb."
"Julie nás pobízí, abychom vnímali svět odlišně," pokračuje Ezralow. "Když se ocitnete v nějaké cizí zemi, vnímáte to, jaká je, někdy mnohem lépe než ten, kdo v ní žije celý život, protože ji vidíte v jiném světle. Takže se snažím o něco podobného - vnímat tanec jako cizí zemi, ve které jsem se ocitl poprvé."
Ve filmu je samozřejmě i několik tradičních tanečních čísel. Ezralow pro jejich realizaci najal ty nejlepší tanečníky z Broadwaye a celého světa. Tanečních rolí bylo přes 350. Jejich obsazování bylo často problematické, protože řada z tanečníků každý večer vystupovala. V případě scény u odvodu se například tanečníci, kteří hráli vojáky, museli na place objevit už kolem půl čtvrté ráno, aby je bylo možné nalíčit a připravit jim prostetiku - přičemž řada z nich předchozího večera tančila do jedenácti hodin na Broadwayi.
Skutečným zlatým hřebem choreografie je pak skladba "Come together." V jednom záběru tu synchronně tančí na manhattanské ulici 140 lidí. Ezralow říká, že je tato skladba pro film předělem, který ukazuje, jaký byl New York šedesátých let ve své skutečné podstatě."
Jako hlavní výtvarník na filmu pracoval Mark Friedberg, který se podílel na filmech jako Daleko od nebe, Život pod vodou nebo Producenti. Spolupráce s Taymor pro něj byla zvláštní příležitostí. "Julie Taymor má sny, které jsou nesrovnatelně lepší než cokoliv, co bych kdy dokázal navrhnout," prohlašuje. Jednoho dne za ním přišla a vyprávěla mu o snu, který se jí v noci zdál. V rámci skladby "Across the Universe" tančily na vodě vietnamské ženy. "To není fér," směje se Friedberg. "Chtěl bych, aby bylo něco takového realizovatelné."
Největší výzvou pro něj během práce na Across the Universe ale nebyla realizace jejích nápadů, nýbrž splnění toho, co od něj očekávala - vytvoření něčeho naprosto nového a unikátního. "Umožňuje mi cokoliv, hlavně když přijdu s něčím, co se jí líbí, a to bývají obvykle mnohem šílenější věci, než které mi sama popisovala. Chtěl jsem šedesátá léta zprostředkovat způsobem, který by byl věcný a zajímavý. Nechtěl jsem je rekonstruovat - chtěl jsem je vytvořit po svém."
Takže ačkoliv se jeho tým ponořil do zjišťování specifik šedesátých let, vložil Friedberg do své práce i jistou míru umělecké licence a inspiroval se i jinými styly. Pro návrhy Judeových kreseb prostudovali Taymor a Friedberg velké množství graffiti od osmdesátých let po současnost a prošli velkou část East Village. Graffiti sice do šedesátých let nepatří, ale Taymor jejich vzhled preferovala před tradičním, "květinovějším" stylem šedesátých let, a proto ho pro film využila.
Pravděpodobně není překvapivé, že největší očekávání ve Friedbergovi vyvolával jiný prvek, použitý ve filmu: obří loutky. Spolupracoval na nich s odborníkem Paulem Ricem, což je špičkový divadelní loutkář, který vyrobil i loutky pro divadelní hru Lví král, kterou Taymor režírovala. Největší loutky, které se nakonec ve filmu objevují, jsou pět a půl metru vysoká hlava v cirkusu a osmimetrová postava na mírovém pochodu. Obří paže a ruce v cirkusu měly rozpětí téměř 40 metrů.
Dalším klíčovým členem štábu byl kostýmní návrhář Albert Wolsky, držitel Oscara za práci na filmech Bugsy a All That Jazz, s dalšími třemi oscarovými nominacemi. Wolsky vysvětluje, že nejtěžším úkolem bylo obléknout takřka 5000 statistů. "Oblečený musí být každý, i když nemá žádný text. Musíte mu připravit kompletní kostým. Zkoušeli jsme je s týmem krejčích pět dní v týdnu."
Ale i když jde o davy, záleží Wolskymu na každém detailu. "Bez správného účesu a nalíčení by kostýmy byly k ničemu. Musíte přijít na způsob, jak zdůraznit to, že kostým patří do určitého období, aniž by přitom působil příliš jako kostým. Neměl jsem za úkol vytvořit maškarní bál. Chtěl jsem, aby kostýmy odpovídaly skutečnému oblečení, ale současně naznačovaly ducha tehdejší doby."
Většina filmu Across the Universe se natáčela v reáliích. Během 60 dnů jich bylo přes 50, povětšinou v New Yorku nebo okolí. "Julie je jedním z nejtvořivějších a nejumělečtějších režisérů, se kterými jsem kdy spolupracoval," poznamenává asistent režie Geoff Hansen. "Její fantazie mi bere dech. Představí si například vietnamské ženy s maskami, jak kloužou po vodě, a já pak musím vymyslet, jak tam dostaneme štáb, jak to natočíme, kde se pak naobědváme a všechny ty věci, které s uskutečněním její představy souvisejí."
Řada z míst, kde se natáčelo jen několik dní, přesto vyžadovala dva až čtyři týdny příprav. Každý natáčecí den mohl štáb současně připravovat čtyři další lokace a finišovat práce na dvou dalších takřka kdekoliv v New Yorku. A nešlo o jednoduché přípravy jako vymalovat nebo vytapetovat pokoj, ale o věci typu "proměnit Jižní Bronx v Detroit a vyřešit problém padesáti obchodů a firem, které na daném místě normálně fungují."
Jednou z nejrozsáhlejších lokací byla Rivington Street na Lower East Side v Manhattanu. Proměnila se v East Village šedesátých let. Celá lokace zabírala přes tři bloky a natáčela se tam například i zmíněná obří taneční scéna pro "Come Together." Tamní obyvatelé naštěstí vycházeli filmařům maximálně vstříc.
Scény z Vietnamu se natočily za jeden den v Moonachie v New Jersey, což je bažinatá oblast nedaleko Meadowlands Arena. Nepokoje v Detroitu se natáčely v Jižním Bronxu a opět šlo o náročný úkol i přesto, že natáčení také zabralo pouhý jeden den. V těchto scénách bylo také zapotřebí asi 20 až 25 kaskadérů, bylo třeba zajistit výbuchy a střelce na střechách. Na Manhattanu byly také natočeny scény z Washingtonu a pro záběry nepokojů na Columbijské univerzitě posloužilo newyorské muzeum.
Herci při natáčení zažili ovšem i velice emotivní věci. Jednu z nich popisuje Wood při natáčení scény s "Let It Be" na pohřbu jejího vysokoškolského milence. Scéna, ve které jí vojáci oznámí, že Daniel zemřel, už byla natočena. "Myslela jsem si, že to mám za sebou. Když nadešel den, kdy se natáčel pohřeb, věděla jsem, že je to pro Lucy náročná situace, ale neměla jsem v úmyslu se zhroutit a plakat nebo tak něco. A pak se ozvalo 'akce', začalo hrát 'Let It Be', přede mnou skládali americkou vlajku a netuším, co se to stalo, ale prostě jsem se naprosto sesypala. Prostě jsem to v sobě nedokázala udržet. Jak jsem tu písničku poslouchala, říkala jsem si 'Tohle se teď pravděpodobně někde děje, lidé vidí takové věci každý den, pořád se někdo musí dívat, jak před ním skládají americkou vlajku.' Prostě mě to dostalo. Tenhle film na mě po téhle stránce obrovsky zapůsobil."
"Ve většině muzikálů herci mluví a potom přejdou do zpěvu. U většiny lidí zní zpěv dost odlišně než mluvené slovo - protože ho nahráli před dvěma nebo třemi měsíci ve studiu. Vytrhává vás z filmu. V případě Across the Universe jsme chtěli, aby všechno působilo uvěřitelně. Když přecházíte z mluvení do zpěvu, musí to znít uvolněně, takže se nemůžete "přepnout" na úplně jiný zvuk - musíte zůstat v centru dění. Krom toho, protože ve filmu texty písní nahrazují dialogy, je třeba, abyste slyšeli, jak se zpěv částečně odráží ode zdí, jak se lidé kolem pohybují. Nestojíte o zatlumený studiový zvuk."
Aby herci mohli zpívat podle svých předchozích studiových nahrávek, nosili miniaturní sluchátka. Nahrávky jim poskytovaly vodítko a umožňovaly jistou volnost při míchání. "Pokud herec natočil hlavu stranou od mikrofonu, mohli jsme tu chvilku vykrýt studiovou nahrávkou," objasňuje Maitland. Nicméně zdůrazňuje, že šlo o výjimky. "Film je postaven na tom, že se v něm v maximální míře zpívá živě."
Stejně jako v případě písní bylo potřeba invence i v oblasti choreografie. Film měl být požitkem nejen hudebním, ale i vizuálním.
"Nechtěla jsem, aby šlo o 'taneční' muzikál," říká Taymor. Ačkoliv se ve filmu poměrně dost tančí, prohlašuje, že jí především šlo o to, využít jako výrazové prostředky každodenní pohyby. K realizaci této představy si přizvala choreografa Daniela Ezralowa, se kterým už dříve několikrát spolupracovala.
"Od začátku mi šlo o to, aby byl Across the Universe naturalistický a lišil se od všech ostatních muzikálů," objasňuje Ezralow. "Prohlásil jsem to rovnou a před svědky, takže jsem už nemohl ustoupit!"
Jeho představa byla taková, že se inspiruje tím, jak se dnes pohybujeme. "Všichni teď nosí iPody. Když si ho vezmete a díváte se po lidech okolo, je to jako byste procházeli filmem. Jde o jiný zážitek. Každý den, když jsem jel metrem na místo natáčení, jsem si pouštěl skladby z Across the Universe a představoval si pohyb."
"Julie nás pobízí, abychom vnímali svět odlišně," pokračuje Ezralow. "Když se ocitnete v nějaké cizí zemi, vnímáte to, jaká je, někdy mnohem lépe než ten, kdo v ní žije celý život, protože ji vidíte v jiném světle. Takže se snažím o něco podobného - vnímat tanec jako cizí zemi, ve které jsem se ocitl poprvé."
Ve filmu je samozřejmě i několik tradičních tanečních čísel. Ezralow pro jejich realizaci najal ty nejlepší tanečníky z Broadwaye a celého světa. Tanečních rolí bylo přes 350. Jejich obsazování bylo často problematické, protože řada z tanečníků každý večer vystupovala. V případě scény u odvodu se například tanečníci, kteří hráli vojáky, museli na place objevit už kolem půl čtvrté ráno, aby je bylo možné nalíčit a připravit jim prostetiku - přičemž řada z nich předchozího večera tančila do jedenácti hodin na Broadwayi.
Skutečným zlatým hřebem choreografie je pak skladba "Come together." V jednom záběru tu synchronně tančí na manhattanské ulici 140 lidí. Ezralow říká, že je tato skladba pro film předělem, který ukazuje, jaký byl New York šedesátých let ve své skutečné podstatě."
Jako hlavní výtvarník na filmu pracoval Mark Friedberg, který se podílel na filmech jako Daleko od nebe, Život pod vodou nebo Producenti. Spolupráce s Taymor pro něj byla zvláštní příležitostí. "Julie Taymor má sny, které jsou nesrovnatelně lepší než cokoliv, co bych kdy dokázal navrhnout," prohlašuje. Jednoho dne za ním přišla a vyprávěla mu o snu, který se jí v noci zdál. V rámci skladby "Across the Universe" tančily na vodě vietnamské ženy. "To není fér," směje se Friedberg. "Chtěl bych, aby bylo něco takového realizovatelné."
Největší výzvou pro něj během práce na Across the Universe ale nebyla realizace jejích nápadů, nýbrž splnění toho, co od něj očekávala - vytvoření něčeho naprosto nového a unikátního. "Umožňuje mi cokoliv, hlavně když přijdu s něčím, co se jí líbí, a to bývají obvykle mnohem šílenější věci, než které mi sama popisovala. Chtěl jsem šedesátá léta zprostředkovat způsobem, který by byl věcný a zajímavý. Nechtěl jsem je rekonstruovat - chtěl jsem je vytvořit po svém."
Takže ačkoliv se jeho tým ponořil do zjišťování specifik šedesátých let, vložil Friedberg do své práce i jistou míru umělecké licence a inspiroval se i jinými styly. Pro návrhy Judeových kreseb prostudovali Taymor a Friedberg velké množství graffiti od osmdesátých let po současnost a prošli velkou část East Village. Graffiti sice do šedesátých let nepatří, ale Taymor jejich vzhled preferovala před tradičním, "květinovějším" stylem šedesátých let, a proto ho pro film využila.
Pravděpodobně není překvapivé, že největší očekávání ve Friedbergovi vyvolával jiný prvek, použitý ve filmu: obří loutky. Spolupracoval na nich s odborníkem Paulem Ricem, což je špičkový divadelní loutkář, který vyrobil i loutky pro divadelní hru Lví král, kterou Taymor režírovala. Největší loutky, které se nakonec ve filmu objevují, jsou pět a půl metru vysoká hlava v cirkusu a osmimetrová postava na mírovém pochodu. Obří paže a ruce v cirkusu měly rozpětí téměř 40 metrů.
Dalším klíčovým členem štábu byl kostýmní návrhář Albert Wolsky, držitel Oscara za práci na filmech Bugsy a All That Jazz, s dalšími třemi oscarovými nominacemi. Wolsky vysvětluje, že nejtěžším úkolem bylo obléknout takřka 5000 statistů. "Oblečený musí být každý, i když nemá žádný text. Musíte mu připravit kompletní kostým. Zkoušeli jsme je s týmem krejčích pět dní v týdnu."
Ale i když jde o davy, záleží Wolskymu na každém detailu. "Bez správného účesu a nalíčení by kostýmy byly k ničemu. Musíte přijít na způsob, jak zdůraznit to, že kostým patří do určitého období, aniž by přitom působil příliš jako kostým. Neměl jsem za úkol vytvořit maškarní bál. Chtěl jsem, aby kostýmy odpovídaly skutečnému oblečení, ale současně naznačovaly ducha tehdejší doby."
Většina filmu Across the Universe se natáčela v reáliích. Během 60 dnů jich bylo přes 50, povětšinou v New Yorku nebo okolí. "Julie je jedním z nejtvořivějších a nejumělečtějších režisérů, se kterými jsem kdy spolupracoval," poznamenává asistent režie Geoff Hansen. "Její fantazie mi bere dech. Představí si například vietnamské ženy s maskami, jak kloužou po vodě, a já pak musím vymyslet, jak tam dostaneme štáb, jak to natočíme, kde se pak naobědváme a všechny ty věci, které s uskutečněním její představy souvisejí."
Řada z míst, kde se natáčelo jen několik dní, přesto vyžadovala dva až čtyři týdny příprav. Každý natáčecí den mohl štáb současně připravovat čtyři další lokace a finišovat práce na dvou dalších takřka kdekoliv v New Yorku. A nešlo o jednoduché přípravy jako vymalovat nebo vytapetovat pokoj, ale o věci typu "proměnit Jižní Bronx v Detroit a vyřešit problém padesáti obchodů a firem, které na daném místě normálně fungují."
Jednou z nejrozsáhlejších lokací byla Rivington Street na Lower East Side v Manhattanu. Proměnila se v East Village šedesátých let. Celá lokace zabírala přes tři bloky a natáčela se tam například i zmíněná obří taneční scéna pro "Come Together." Tamní obyvatelé naštěstí vycházeli filmařům maximálně vstříc.
Scény z Vietnamu se natočily za jeden den v Moonachie v New Jersey, což je bažinatá oblast nedaleko Meadowlands Arena. Nepokoje v Detroitu se natáčely v Jižním Bronxu a opět šlo o náročný úkol i přesto, že natáčení také zabralo pouhý jeden den. V těchto scénách bylo také zapotřebí asi 20 až 25 kaskadérů, bylo třeba zajistit výbuchy a střelce na střechách. Na Manhattanu byly také natočeny scény z Washingtonu a pro záběry nepokojů na Columbijské univerzitě posloužilo newyorské muzeum.
Herci při natáčení zažili ovšem i velice emotivní věci. Jednu z nich popisuje Wood při natáčení scény s "Let It Be" na pohřbu jejího vysokoškolského milence. Scéna, ve které jí vojáci oznámí, že Daniel zemřel, už byla natočena. "Myslela jsem si, že to mám za sebou. Když nadešel den, kdy se natáčel pohřeb, věděla jsem, že je to pro Lucy náročná situace, ale neměla jsem v úmyslu se zhroutit a plakat nebo tak něco. A pak se ozvalo 'akce', začalo hrát 'Let It Be', přede mnou skládali americkou vlajku a netuším, co se to stalo, ale prostě jsem se naprosto sesypala. Prostě jsem to v sobě nedokázala udržet. Jak jsem tu písničku poslouchala, říkala jsem si 'Tohle se teď pravděpodobně někde děje, lidé vidí takové věci každý den, pořád se někdo musí dívat, jak před ním skládají americkou vlajku.' Prostě mě to dostalo. Tenhle film na mě po téhle stránce obrovsky zapůsobil."